Sklepy byly pivovarem využívány ke zrání piva a plnění piva do sudů.
13. 11. 1885 se ve mlýně narodil malíř Václav Rabas. Jeho otec Josef (+1843) se do Pečárkovského mlýna přiženil v roce 1869, syna Václava měl se svou druhou ženou Františkou, rozenou Fussovou. Pečárkovský (Počárkovský) mlýn zmíněn už v roce 1581. V roce 1707 znovu postaven, v té době zmiňován také jako Ochsenmühle (Volský mlýn – mlecí mechanismus poháněl volský potah). Ve mlýně se mlelo ještě za druhé světové války.
Stáří budovy nejasné, nejstarší nalezené zobrazení pochází až z roku 1850. Budova je však bezpochyby starší (konec 18. století?). Vzhledem k umístění sýpky mimo areál pivovaru se mohlo jednat i o kontribučenskou sýpku. V roce 1980 rozhodnuto o demolici špejcharu, ke které nedošlo, jelikož „kooperační sdružení JZD nevystěhováním umělých hnojiv nevytvořilo podmínky pro demolici“. V roce 2000 zvažoval mikroregion Poddžbánsko zřídit v budově muzeum, pivovar pivnici, kde by probíhaly ochutnávky jeho piva, a restauraci. Z obou záměrů sešlo pro nedostatek finančních prostředků a problémy s vlastnictvím budovy.
Zmíněn už ve druhé polovině 15. století. V roce 1531 mlýn strhla povodeň, poté znovu vystavěn. Nový mlýn roku 1580 vyhořel, v letech 1655 a 1698 poničila mlýn povodeň. Po požáru v roce 1932 obytná budova mlýna, postavená za mlynářů Dubských (tj. po roce 1863) jako výměnek, zvýšena o patro. Mlýn vystřídal řadu majitelů, nejdéle – od roku 1863 do roku 1993 tu působil rod Dubských.
Z 15. století. Při archeologickém výzkumu v letech 1958-59 odhaleny 4 destilační dvouplášťové pece, kde byl tzv. suchou destilací (bez přímého kontaktu s ohněm) vyráběn dehet, a přilehlá 4 rafinační ohniště, kde se výrobní proces dokončoval převařováním za účelem čištění. Technologický princip tohoto výrobního procesu připomíná poněkud známější výrobu dřevěného uhlí. Obě lesní řemesla využívala převážně dřevo s vysokým obsahem smoly (borovice, jedle). Tato dehtářská dílna zde pracovala nejméně dvacet let, neboť na zbytcích pecí jsou patrné četné stopy přestaveb na zanesených dnech. Z výzkumu pochází převážně nálezy keramických misek na odchytávání vytékajícího dehtu, zásobnic na jeho čištění, zlomků hliněných kopulí pecí a několika málo předmětů potřebných k běžnému životu dehtářů, kteří zde sídlili nějakým lehkým sezonním archeologicky nezachytitelným způsobem. Pozůstatky prozkoumaných pecí jsou dodnes patrné na břehu potůčku. V jeho okolí bylo směrem po proudu objeveno ještě několik dalších starších objektů datovaných do průběhu vrcholného středověku, jako např. Železářská středověká huť a stopy lehčích chat, či přístřešků. Využití dehtu a smoly bylo ve středověku široké, především však k impregnaci beček a sudů, tkanin, lan či rybářských sítí, ale i kůží, řemenů a obuvi. Přidáním tuku pak vznikla kolomaz, tolik potřebné mazadlo na vozy apod. (Z: Po stopách zaniklých sídel – katalog k výstavě středověkých nemovitých archeologických památek Rakovnicka, 2008).